DOVER, cesta čtvrtá

Ne všechny cesty jsou za hranice anglické, mimo území čaje o páté a královniny šatní skříně plné deštníků. Někdy se životní situace prostě tak sejde, že není ani chuť opustit tu zemi bohatou na přírodní katastrofu jménem déšť, ani není čas tu zemi opustit, a především nejsou prostředky, tedy ty finanční.
Není to však stopka všem výletům, baťůžek si proto balím jen debetní kartou, protože od dob, kdy jsme se sem přestěhovaly, není již nikdo, kdo by se staral o svačiny z řízků a zásob sladkostí, že by to nakrmilo i celý autobus. Teď nastala doba, kdy nemáme v ledničce pomalu ani to máslo pro nějaký klouzavý základ. Nasazuji oblíbení kecky, pouštím oblíbenou hudbu a rozjíždím to moji oblíbenou nízkonákladovkou, autobusem s děravou sedačkou a nestabilní wifi, směrem k jihoněčemu.
K místu, kde válčí půda s vodou, kde skaly rostou a kde uprchlíky zpět k domovu ženou.
Dover ♥
Dobře, s těmi uprchlíky je to lehce nadsazený, nesmýšlím o nich vůbec zle, ba dokonce i já jsem takový lehce poevropštěný uprchlík vysávající anglickou státní kasu tím, že si v práci piji dvě kávy denně a většinu dne tančím mezi zákazníky. Ale i tak se nad tou uprchlickou vlnou zastavuji. Fotím si selfie, jak požírám loď; "haha, teď Vás všechny sežeru." Jo, směji se svým vtípkům zcela sama, navíc na fotce vypadám jako Zeman, takže okamžitě mažu, "od zítřka začnu cvičit," přesvědčuju sama sebe a se sušenkou v kapse pomalu a udýchaně stoupám na veleznámé Doverské cliffy. Po chvíli funění, nechávám slunce za sebou a vítám moře, zelenou palučinku a jednu kozu v dáli. Cesta, kterou se vydávám, je neskutečně klikatá, táhnoucí se dolů a nahoru, proto opouštím nápadu vydat se za obzor, až do země neznámé, kde si usmyslím nový svět, a usedám na trávu na konci z jednoho výběžků, nohy spuštěné do větru a hodinu nasávám to nádherné přírodní krásno. Fotím si nohy, ujídám si svoji svačinu a mám pocit, že jsem nenápadně vyblejsknutá nějakým džapán párem. Se zbytkem kolem úst, sbírám svoji důstojnost, vstávám, drobky ometám a na zpět se vydávám.
Cesta zpět vede mě stejným úskalím, jen směrem opačným, po chvíli odvážného sestupu a nebezpečných oblázků ležících na prašné cestě, konečně dostávám se dolů, k moři a molu a lidem a lodím a uprchlíkům!
Sepisuji pár pohledů, jen aby bylo vidět, že jsem ten typ cestovatelský a na pohledy si najdu čas vždy a všude a pomalu si sbírám svých pět švestek, pomalým krokem směrem ku autobusové zastávce, kde mě má můj autobusový oř vyzvednout a dovézt v bezpečí do Londonu.

- 5pm. Spanilý autobusový má přijet. Nepřijíždí.
-5.10pm. Klídeček, ten autobus se prostě někde zasekl v zácpě, jsi přeci v Anglii, lidi pěšky nikdá nikam nechodí.
-5.20pm. Paní vedle mě nervózně přešlapuje. Asi taky jede do Londýna. Oni ale přijedou, vždyť jsou tak zlatí!
-5.30pm. "Madam, taky jedete tou debilní společností do Londýna?"
-5.40pm. SMS! Po naprosté depresi, že mým osudem je umřít v Doveru, kde slunce zachází a za mé vtípky já budu potrestána.

"Náš autobus se při cestě k Vám porouchal, posíláme Vám taxíííí, které Vás hodí do nejbližšího města, kde se Vás ujme jiný autobusák, doufajíc ve Vaši přízeň, nešnleprééés"

6.00pm. Přijíždí taxík. Tak se 8 cizinců souká do jednoho auta. Až mě mrazí, že to je jeden z těch mnoha typů taxíků, kde se ptají na vědomostní otázky, na které máte nesmyslně málo času. Áj doónt nóów inglíš. Hlavně mě nechte být. Nicméně tento scénář se nepotvrzuje, díky bože, a po pár desítkách minut (že tohle je nejbližší město?) se ocitáme na jiném nádraží, kde čeká asi dalších 100 lidí, kteří se snaží i přes mrtvoly dostat do Londýna.

-7.00pm - Přijíždí autobus. Kolem autobusu se shluklo asi dalších 50 lidí a v panice, že nedojde řada na všechny, začal boj o každé místo. Malý nemalý, dítě či postižený, tady se jela krvavá bitva, která měla znát jen pár vítězů. Po dramatizujícím průběhu, začalo býti vcelku jasné, že dav lidí se do autobusu narvat dokáže, v 7.15 se startuje a my konečně jedeme.
Dvě úmorné hodiny v polorozpadlém autobuse, dávám se do řeči s mladou Indkou, přidáváme se navzájem do přátel na facebooku, což z nás asi logicky musí dělat přátele i v normálním, lidském životě.

-9.30pm LONDÝN! Milovaný Londýn pln náhradní dopravy, spoustou autobusových linek a do půlnoci jezdícího metra. Ach Londýne!

O půl 11 ocitám se doma, unavená, znechucená svým oblíbeným nízkonákladovým bohem. Cpu do sebe čokoládu na uklidnění nervů a od zítřka fakt pracuji na fyzičce.

BRUSEL, cesta třetí.

Nedlouho po výletu z Amsterdamu, já přesedám z autobusu na autobusu, vždy nervózně přešlapuji na poflusaném nádraží a snažím se vymyslet, jak bez mapy nakonec trefím na ten správný autobus.
Mé obavy, neboť už jsem zase osiřela a musela jsem někde ze svého (hodně hlubokého) nitra vytáhnout ten 6. smysl, který mě dopraví k tomu správnému autobusu na tom obrovském Amsterdamském nádraží (čímž jasně naznačuji, jaký jsem velký nafukovač balónů, výraz "nedlouho" představuje téměř okamžitě, precizní a hladké napojení!) a já se tak spokojeně a pokojně dostanu na nádraží Bruselské. Nápomocni mi byli v tomto případě dva milí mladíci, kteří přesně odpovídali šabloně baťůžkáře, který se vší soustředěnou silou snaží zastavit čas a dostat se do toho autobusu, který právě odjel. Oni se sice do Paříže nedostali (a možná jo, ale asi ne už tak za levný keš, jak původně chtěli), ale já díky nim do Bruselu ano. Štěstí postavené na úkor jiných, moc mě to mrzí, milý osude, avšak čachra je čachra.
(2 hodiny jízdy, strom, strom, hele mlýýýýn, strom, a kde jsou ty tulipány? strom, strom - asi spím, neb dlouho žádný strom nevidím - město, civilizace, už žádný dobytek!)
A tak malé pískle v bruselské metropoli vystupuje, s baťůžkem nasazeným, odhodláním vykasaným až pod bradu a s úsměvem na tváři.

AMSTERDAM, cesta druhá.

Výlet za poznáním kultury nikdy nekončících cyklo stezek, věčně promočených kecek a zamotané, možná lehce vykouřené, orientace při kanálech, tam těch amsterdamských.

Tentokrát se mé kecky nevydaly samotné, doprovodem jim byly kecky Terezčiny. 

Rychlá poznámka o Terez: ta, která jde vždy správným směrem, v mapě se orientuje jako v postavách v Harry Potterovi a která se ničeho nebojí.

Rychlá poznámka o mně: já, která jde vždycky tam, kam nemá (jako třeba v Praze, kdy se ztratím i na Václaváku), která se číst v mapě teprve učí (a zná jen Harryho) a která se taky ničeho nebojí, jen že se ztratí! 

Náš výlet, tentokrát po vzdušné čáře, né té klikaté, silniční, teoreticky začíná 26. srpna, v 6 hodin ráno, kdy nám mělo letět letadlo. Prakticky však začíná asi o 7 hodin dříve, už dne 25.
Naše internetové připojení nikdy nebylo geniální, ultra rychlý, ba naopak, dost sekající a na nervy brnkající. Právě na to se ještě do teď Terez odvolává a shazuje na to veškerou vinu, neboť tehdá, když se dělalo check-in, mi nedorozuměním spletla příjmení, a tak v letadle měla místo Geletové sedět Getetová. Malé nedorozumění? Možná, v tu chvíli ovšem panika veliká! Velcí neználci a na pomaleé připojení vždy a všude odkázáni, hledáme odpověď u velkého bratra, Googlu. "Jeďte na letiště o 3 hodiny dříve, dojděte si za letištním Guru-týpkem a tam se optejte na radu, ooomm. Doufejte ve svůj prospěch, že platit extra nebudete muset více, ommm." Tak jsme si radu vzaly k srdci, celý 25. srpen jsme nespaly, již o půlnoci se k letišti odebraly a ve 2 hodiny, jen asi o 3 hodiny dříve, než bylo nutné, jsme toho letištního týpka o radu požádaly. 

No. A co Vám budu povídat.

Týpek, jehož výraz byl horší než veškerá zoufalá nuda na planetě, nám pohrdavě řekl, že s jedním písmenem ať si nelámeme hlavu, že to v podstatě NIKOHO nezajímá.
"Co prosím?"
Ani nevím, co všechno se ve mě mísilo. Úleva, vztek, únava, radost a naprostá zoufalost. "To nám jako chcete říct, že jsme tady o 3 hodiny dřív úplně zbytečně?"
ANO, to nám přesně chtěl říct.

Zbytek letištního čilingu jsme strávily na sedačce vedle týpka, jehož chrápání bylo horší, než to Pájino. 

A hurá do oblak!

SKOTSKO, cesta první.

Je rozhodnuto, okusit cestování za hranice svého pohodlí, nasadit pohodlné kecky a vyrazit do neznáma. SAMA. Nebo alespoň sama na to cestování, ve Skotsku už mě očekává má nejdražší Katie, pro níž se Skotsko stalo druhým domovem, tak jako pro mě Londýn mou druhou tváří.

Pro začátek výletování, panika a neustálé vyhledávání počasí ve Skotsku (panebože, jaký to asi může být teplotní rozdíl?), přebalování od teplých svetrů (v květnu??) až po teplé mikiny a jarní bundu (bez čepice!). Naprostá panika, která s přibývajícími výlety nekončí, ale umocňuje se a dodává výletování šmrnc. Nakonec přeci jen usuzuju, že Angličané jsou přecitlivělý Europani, oblékám se lehce, s mikinou v ruce.
Po práci, ve večerních hodinách, mířím na Victoria station, což je opravdu príma místo plné autobusů a asi 40 zastávkami pro dané autobusy, takže panikařím po druhé, nenajdu bus a hlupákem budu.
Po zorientování v tom nacházím i trochu smysluplnosti, čekuju tabuli, ha EDINBURGH (který se, prosím vás, čte Edinbrááá), tak letím, s tou mou plnou baťožinou plnou nesmyslů, až na samotný konec té dlouhé station. S deseti minutami do dojezdu, pyšně si to stojím ve frontě k tomu luxusnímu autobusu. Oni tam mají snad i postele? No tybláho, za 15 liber, to je pecka!
A ještě dávali vodu.

Ale ne mně.

Protože stojím ve špatné frontě.

Jóó, ale tohle máte špatný autobus děvenko, vy musíte na druhý konec.

Jakože cože? asi 5 minut do odjezdu? Sbírám dech i důstojnost, otáčím to a rychle si to běžím zase zpátky, přes celou halu, cítím ty pohledy lidí, co už mě špikovaly pohledem předtím. 

Dobíhám, ač udýchaně, ale dobíhám snad už k tomu správnému autobusu.

Jedete to Edinburghu (jo, tenkrát jsem mu to nasolila ještě se špatnou výslovností :( )? 
Úsměv, pokývnutí a lichotka, jak mi to sluší (upocená, unavená, nenamalovaná, hotová šťabajzna), nasedám jako poslední pasažér (pomyšlení na místo u okénka se rozplynulo) a vyrážíme směr osmihodinovému dobrodružství, směr Skotsko! 

Na začátek, jak to bylo pro začátek.

.. aneb jak jsme se, my tři statečné, vydaly za čajem o páté. 

Vždycky přijde nějaký zlom, kdy se to zlomí. Zlom, ve kterém jsem já zahodila svůj pohodlný život doma u maminky, slibnou kariéru studenta VéeŠ a pověstnou poživatelku coca-coly na místní párty. Ten zlom se u mě definuje PRÁSKNUTÍM DVEŘÍ.

Možná trochu zvláštní, nemálo přehnané a umíněné prásknutí dveří mi sebralo pevnou půdu pod nohami a otevřelo mi oči. Prásknutí, které mě dostalo do Anglie.

No dobře, tak jednoduše to nešlo. Předcházela tomu hádka s maminou, pár slz a ujišťování, že tomu nebude takto celý život, nýbrž jen 6 měsíců, což je strašně málo (a na první cestu přitom tak strašně hodně). Papírování, ukončení poměru pracovního v práci, papírování, kopírování, tisknutí všeho nemožného, hledání ubytování, loučení, dvouhodinový pláč při cestě na letiště, samotný let, při kterém se hrálo člověče nezlob se, přistání a mohutný déšť.

A najednou tam stojíš - opuštěný, promočený na kůži, bez vidiny teplého jídla na dalších sto let a touhy po posteli, která je zatím ta daleko, jak řidič Pepa. Ale stejně jako pohádky, i tohle má šťastný konec. Z prvního dne okapal déšť a se suverénností bojovníka započala cesta, kdy jsme si své místo musely tvrdě vybojovat. První tři měsíce chladného podzimu a začínající zimy znamenaly výzvu jak pro psychiku, tak i pro fyzičku. Práce se našla, ale přímo pod střechou anglického mordoru, který nešetří ani nejotužilejší osoby. Výdělek však náklady na vínko pokryl, tak to v tu začátečnickou dobu bylo pořád ještě snesitelné. 

S novým rokem však přišla práce snů. Stále podřadná, ale teď už pěkně vyteplená práce v kavárně, pod záštitou Costy, té co má červenou barvu a je mnohem víc friendly než Starbucks.
Měsíc k měsíci sedá, rok s rokem ruku si dává, a z mého nesmírně dlouhého půl roku (vždyť to nemůžu zvládnout!) se stávají roky dva. Dva roky ve stejné práci, obklopena milujícími lidmi, které si dovoluji nazvat druhou rodinou, osamocena a naučena některým životním překážkám.

A konečně, odhodlána cestovat a poznávat z toho velkého světa ždibec po ždibci, kus po kusu, město po městě, kontinent po kontinentu. 

Takže tak ta celá stórka o mém přesunu z pohodlí domova byla.

O Londýnu však není zmínka naposledy. Londýn je tak magické místo, že tu bude mít ještě nespočet článků.
Dá-li Bůh tedy.

Úvítačka, kolaudačka.

Aloha, Hello, Čáu a ahój!

těší mě, zdravím tě a především vítám tě.

Primárně chci poznamenat, že nejsem bůh-ví-jaký cestovatel, který by měl pod palcem všechny státy a kontinenty a obohacoval své kamarády a cizince na tento blog přicházející rozumy a postřehy z cestování. Ale jsem zanícená a do cestování přímo zamilovaná malá cestovatelka, která toho jednoho dne dosáhne. A pak mě všichni kamarádský budou nesnášet, neboť až moc rozumuji, heh.

Avšak do té doby jsem jen snílek a ráda bych se s tebou podělila o to málo, co jsem zažila, o to vtipné, i o to smutné, postřehy z cest nebo jen ty nudnosti, které se taky naskytnou.

Každá cesta přináší něco úžasného. Poznání něčeho nového, obohacení duševního stavu a ochutnání místní kuchyně. Zachycení zážitků na tisíc fotek, hledání místních lídlů a věčné nastydnutí a hledání strepsilek po místních obchodech, co nejsou lídl.

Sekundárně, napřímáka a na upřímáka, nevím, jak dlouho mi to vydrží. Ač miluji psaní a cestování, nejsem člověk zodpovědný. Stále hledám cestu ke svému srdci a k životu, jaký chci vést. Již po dva roky se ocitám na bodu "nevím" a pravděpodobně se tu toto slovo objeví častěji, než bych si přála. Bohužel fakt nevím a přes noc asi vědět nebudu. Utápět v dépresy se však nebudu, jen budu vyčkávat na levné letenky do Ňů Jórku, abych zakusila pravou Kevinovskou zimu a splnila si tak sen z dětství.
To je ale jiná.

Jinako je mi teda 22 a do životopisu si zatím můžu napsat to, že vypadám na 15, jsem ale jinak strašně milá, mé nejvyšší vzdělání je středoškolské (ač studuji VŠ, stále mi to nepřijde tak extrémně důležité jako mojím zlatým rodičovským) a po dva roky jsem se někdy trápila, někdy užívala život anglický, tam v Londonu překrásným.

Říkají mi malá Jája a mě teda velice těší.

Vysmáté já
čááu