Nedlouho po výletu z Amsterdamu, já přesedám z autobusu na autobusu, vždy nervózně přešlapuji na poflusaném nádraží a snažím se vymyslet, jak bez mapy nakonec trefím na ten správný autobus.
Mé obavy, neboť už jsem zase osiřela a musela jsem někde ze svého (hodně hlubokého) nitra vytáhnout ten 6. smysl, který mě dopraví k tomu správnému autobusu na tom obrovském Amsterdamském nádraží (čímž jasně naznačuji, jaký jsem velký nafukovač balónů, výraz "nedlouho" představuje téměř okamžitě, precizní a hladké napojení!) a já se tak spokojeně a pokojně dostanu na nádraží Bruselské. Nápomocni mi byli v tomto případě dva milí mladíci, kteří přesně odpovídali šabloně baťůžkáře, který se vší soustředěnou silou snaží zastavit čas a dostat se do toho autobusu, který právě odjel. Oni se sice do Paříže nedostali (a možná jo, ale asi ne už tak za levný keš, jak původně chtěli), ale já díky nim do Bruselu ano. Štěstí postavené na úkor jiných, moc mě to mrzí, milý osude, avšak čachra je čachra.
(2 hodiny jízdy, strom, strom, hele mlýýýýn, strom, a kde jsou ty tulipány? strom, strom - asi spím, neb dlouho žádný strom nevidím - město, civilizace, už žádný dobytek!)
A tak malé pískle v bruselské metropoli vystupuje, s baťůžkem nasazeným, odhodláním vykasaným až pod bradu a s úsměvem na tváři.
Než do té doby, kdy se ukáže, že malé pískle si o bruselském světě nic nepřečetlo, mapy nenalezlo a během vteřiny se kompletně ztratilo.
Po pětiminutovém chození v kruhu okolo nádraží, kde nás náš vůz vysadil, jsem se odhodlala vejít do nádražní haly a využít placeného servisu WC. Po uklidnění močáku, začala práce s uklidňováním mozku. Tak prostě někam půjdu. Ptát na cestu stejně nemělo význam, neboť jsem ani nevěděla, kam mám namířeno. Všechny mé znalosti se týkaly jen cesty z Bruselu na letiště. Ale z úplně jiného nádraží. Takže se informace o hodnotě zlata rázem stala neprodejná.
Jdu tedy doleva. V mém zorném poli se tyčí kopec a na kopci se vždycky něco kopí. Z mé úvahy div se nemůžu vychválit, že jaký inteligentní tvor to vlastně jsem a vydávám se s baťůžkem na stoupáka.
Upřímně - špatná volba. Jak jsme v Amsu nemohly natrefit na jediný kvalitní bordel, tu se z vitrín svíjely všemožné divně namalované úkaz hlídající svými ownery, snad aby ty ženy nevyskočily z okna a neutekly ke konkurenci (nebo jen do krámu na nutelu) - či snad jen nahánějící další zákazníky (a nové divně namalované úkazy z Evropy). Sama samotinká se po pár divných pohledech obracím a prázdnou ulicí peláším zpátky k nádraží.
Tybláho, já snad celý den zůstanu radši na nádraží!
No jako jestli tohle má být Brusel, tak fakt nechápu, že tady sídlí evropští hlavouni.
Dávám tomu druhý pokus, mířím tedy doprava, což už vede k pozitivnějším věcem. Třeba k mapě za 3 eura (což se později ukáže jako hrozná zlodějina) a snídani pod rozžhaveným sluncem. Otvírám mapu, čumím do toho jak blázen a po pěti minutách naprostého soustředění (bez mrknutí) nezjišťuji ani svou blbou lokaci. Vzdávám to, vyzývám svůj telefon k obětování posledních chechtáků, co mu kvůli mému šetřilství zbyly a zapínám data! Dobrodruh s mapou za 3 eura a úmorného hledání lokace byl poražen moderní technikou, která udala lokaci během 3 vteřin. Jdu tedy k historickému centru (teď už machírkuju s otevřenou mapou a udanou lokací) až docházím k infocentrum, mé spáse, oáze všech zoufalých turistů! Zbývá mi pět hodin času, vytváříme plán k poznání místní kultury a zlepšení prvního dojmu, vycházím s mapou obohacenou kroužky a mířím hned za rok, na Grand Place, kde mě vítají nějací spasitelé národa z balkónu nějakého nóbl baráku, asi paláce. Sedám si na zem, upocená k smrti, nasávám atmosféru, píšu pohledy, mávám těm mávalkům nazpět, až nakonec jdu hledat Čůrajícího chlapce. I našel se! Nutno ale říci, že na to, jaký symbol a velkoleposti tomu symbolu dávanou to pro Brusel je, nic móc. Je malý, při zoomu 3tisíce není o moc větší a pravděpodobně bude i rozmazaný, vzhledem k jeho velkému davu fanoušků z Číny. Neuchvácena tím zázrakem, stejně si ho fotím, pravý tůůrista a vydávám se po bruselských kostkách poznávat jinou velkolepost. Fotím si park, hezký kostel, své nohy, nějaké hodiny, i tu sochu s koněm, potkávám policistu, pak rovnou dva, docházím na náměstí a tu parlament přede mnou! Netušíc, že se to snad dá poznat i zevnitř(?! ani to snad nechci vědět, protože pak by mě mrzelo to lelkování kolem), odcházím po chvíli zase pryč, zpátky k úplně jinému parku, kde vidno historii jako na talíři. Fotím si selfie i s mapou, abych se mohla všude chvástat tím, jak už jsem díky mapě prošla kus Bruselu, docházím na náměstí, naposledy se nechávám unášet tou krásnou atmosférou (atmosférou té pravé strany, kdoví, co se odehrává na té levé straně), nasedám na vlak (pane průvodčí, jak mám sakra vědět, do jakého vlaku mám nastoupit? Aha, no English, tak dík.) - díky bohu ten správný, a z velké dávky omezenosti, co se ve mě pořád ještě skrývá v hojném počtu, čekám na letišti úžasné 4 hodiny, neboť neumím hodiny, asi.
Co se dělo na letišti, to záhadou by mělo býti, ale pokud je k vám wifi síla nakloněna jen necelou hodinu, musí se člověk naučit zabavit i jinak. Dvě hodiny sledování týpků, jak balí lidem kufry, prozkoumávání funkčnosti eskelátorů ve všech čtyrech pater (několikrát) a sledování výtahu, kdo z něj asi vyleze, nejsou tím nejzdárnějším příkladem, jak na to.
Nicméně 4 hodiny uběhly (tak rychle, jako když šneci závodí) a já letěla zase do Londonu, do současného domovu.
Btw. Tip na let: V noci, do Londýna na letiště Heathrow, sedět u okýnka a nejlépe přistání neprospat - oko-fascinují výhled.
Žádné komentáře:
Okomentovat