Ne všechny cesty jsou za hranice anglické, mimo území čaje o páté a královniny šatní skříně plné deštníků. Někdy se životní situace prostě tak sejde, že není ani chuť opustit tu zemi bohatou na přírodní katastrofu jménem déšť, ani není čas tu zemi opustit, a především nejsou prostředky, tedy ty finanční.
Není to však stopka všem výletům, baťůžek si proto balím jen debetní kartou, protože od dob, kdy jsme se sem přestěhovaly, není již nikdo, kdo by se staral o svačiny z řízků a zásob sladkostí, že by to nakrmilo i celý autobus. Teď nastala doba, kdy nemáme v ledničce pomalu ani to máslo pro nějaký klouzavý základ. Nasazuji oblíbení kecky, pouštím oblíbenou hudbu a rozjíždím to moji oblíbenou nízkonákladovkou, autobusem s děravou sedačkou a nestabilní wifi, směrem k jihoněčemu.
K místu, kde válčí půda s vodou, kde skaly rostou a kde uprchlíky zpět k domovu ženou.
Dover ♥
Dobře, s těmi uprchlíky je to lehce nadsazený, nesmýšlím o nich vůbec zle, ba dokonce i já jsem takový lehce poevropštěný uprchlík vysávající anglickou státní kasu tím, že si v práci piji dvě kávy denně a většinu dne tančím mezi zákazníky. Ale i tak se nad tou uprchlickou vlnou zastavuji. Fotím si selfie, jak požírám loď; "haha, teď Vás všechny sežeru." Jo, směji se svým vtípkům zcela sama, navíc na fotce vypadám jako Zeman, takže okamžitě mažu, "od zítřka začnu cvičit," přesvědčuju sama sebe a se sušenkou v kapse pomalu a udýchaně stoupám na veleznámé Doverské cliffy. Po chvíli funění, nechávám slunce za sebou a vítám moře, zelenou palučinku a jednu kozu v dáli. Cesta, kterou se vydávám, je neskutečně klikatá, táhnoucí se dolů a nahoru, proto opouštím nápadu vydat se za obzor, až do země neznámé, kde si usmyslím nový svět, a usedám na trávu na konci z jednoho výběžků, nohy spuštěné do větru a hodinu nasávám to nádherné přírodní krásno. Fotím si nohy, ujídám si svoji svačinu a mám pocit, že jsem nenápadně vyblejsknutá nějakým džapán párem. Se zbytkem kolem úst, sbírám svoji důstojnost, vstávám, drobky ometám a na zpět se vydávám.
Cesta zpět vede mě stejným úskalím, jen směrem opačným, po chvíli odvážného sestupu a nebezpečných oblázků ležících na prašné cestě, konečně dostávám se dolů, k moři a molu a lidem a lodím a uprchlíkům!
Sepisuji pár pohledů, jen aby bylo vidět, že jsem ten typ cestovatelský a na pohledy si najdu čas vždy a všude a pomalu si sbírám svých pět švestek, pomalým krokem směrem ku autobusové zastávce, kde mě má můj autobusový oř vyzvednout a dovézt v bezpečí do Londonu.
- 5pm. Spanilý autobusový má přijet. Nepřijíždí.
-5.10pm. Klídeček, ten autobus se prostě někde zasekl v zácpě, jsi přeci v Anglii, lidi pěšky nikdá nikam nechodí.
-5.20pm. Paní vedle mě nervózně přešlapuje. Asi taky jede do Londýna. Oni ale přijedou, vždyť jsou tak zlatí!
-5.30pm. "Madam, taky jedete tou debilní společností do Londýna?"
-5.40pm. SMS! Po naprosté depresi, že mým osudem je umřít v Doveru, kde slunce zachází a za mé vtípky já budu potrestána.
"Náš autobus se při cestě k Vám porouchal, posíláme Vám taxíííí, které Vás hodí do nejbližšího města, kde se Vás ujme jiný autobusák, doufajíc ve Vaši přízeň, nešnleprééés"
6.00pm. Přijíždí taxík. Tak se 8 cizinců souká do jednoho auta. Až mě mrazí, že to je jeden z těch mnoha typů taxíků, kde se ptají na vědomostní otázky, na které máte nesmyslně málo času. Áj doónt nóów inglíš. Hlavně mě nechte být. Nicméně tento scénář se nepotvrzuje, díky bože, a po pár desítkách minut (že tohle je nejbližší město?) se ocitáme na jiném nádraží, kde čeká asi dalších 100 lidí, kteří se snaží i přes mrtvoly dostat do Londýna.
-7.00pm - Přijíždí autobus. Kolem autobusu se shluklo asi dalších 50 lidí a v panice, že nedojde řada na všechny, začal boj o každé místo. Malý nemalý, dítě či postižený, tady se jela krvavá bitva, která měla znát jen pár vítězů. Po dramatizujícím průběhu, začalo býti vcelku jasné, že dav lidí se do autobusu narvat dokáže, v 7.15 se startuje a my konečně jedeme.
Dvě úmorné hodiny v polorozpadlém autobuse, dávám se do řeči s mladou Indkou, přidáváme se navzájem do přátel na facebooku, což z nás asi logicky musí dělat přátele i v normálním, lidském životě.
-9.30pm LONDÝN! Milovaný Londýn pln náhradní dopravy, spoustou autobusových linek a do půlnoci jezdícího metra. Ach Londýne!
O půl 11 ocitám se doma, unavená, znechucená svým oblíbeným nízkonákladovým bohem. Cpu do sebe čokoládu na uklidnění nervů a od zítřka fakt pracuji na fyzičce.
Žádné komentáře:
Okomentovat