Tentokrát se mé kecky nevydaly samotné, doprovodem jim byly kecky Terezčiny.
Rychlá poznámka o Terez: ta, která jde vždy správným směrem, v mapě se orientuje jako v postavách v Harry Potterovi a která se ničeho nebojí.
Rychlá poznámka o mně: já, která jde vždycky tam, kam nemá (jako třeba v Praze, kdy se ztratím i na Václaváku), která se číst v mapě teprve učí (a zná jen Harryho) a která se taky ničeho nebojí, jen že se ztratí!
Náš výlet, tentokrát po vzdušné čáře, né té klikaté, silniční, teoreticky začíná 26. srpna, v 6 hodin ráno, kdy nám mělo letět letadlo. Prakticky však začíná asi o 7 hodin dříve, už dne 25.
Naše internetové připojení nikdy nebylo geniální, ultra rychlý, ba naopak, dost sekající a na nervy brnkající. Právě na to se ještě do teď Terez odvolává a shazuje na to veškerou vinu, neboť tehdá, když se dělalo check-in, mi nedorozuměním spletla příjmení, a tak v letadle měla místo Geletové sedět Getetová. Malé nedorozumění? Možná, v tu chvíli ovšem panika veliká! Velcí neználci a na pomaleé připojení vždy a všude odkázáni, hledáme odpověď u velkého bratra, Googlu. "Jeďte na letiště o 3 hodiny dříve, dojděte si za letištním Guru-týpkem a tam se optejte na radu, ooomm. Doufejte ve svůj prospěch, že platit extra nebudete muset více, ommm." Tak jsme si radu vzaly k srdci, celý 25. srpen jsme nespaly, již o půlnoci se k letišti odebraly a ve 2 hodiny, jen asi o 3 hodiny dříve, než bylo nutné, jsme toho letištního týpka o radu požádaly.
Naše internetové připojení nikdy nebylo geniální, ultra rychlý, ba naopak, dost sekající a na nervy brnkající. Právě na to se ještě do teď Terez odvolává a shazuje na to veškerou vinu, neboť tehdá, když se dělalo check-in, mi nedorozuměním spletla příjmení, a tak v letadle měla místo Geletové sedět Getetová. Malé nedorozumění? Možná, v tu chvíli ovšem panika veliká! Velcí neználci a na pomaleé připojení vždy a všude odkázáni, hledáme odpověď u velkého bratra, Googlu. "Jeďte na letiště o 3 hodiny dříve, dojděte si za letištním Guru-týpkem a tam se optejte na radu, ooomm. Doufejte ve svůj prospěch, že platit extra nebudete muset více, ommm." Tak jsme si radu vzaly k srdci, celý 25. srpen jsme nespaly, již o půlnoci se k letišti odebraly a ve 2 hodiny, jen asi o 3 hodiny dříve, než bylo nutné, jsme toho letištního týpka o radu požádaly.
No. A co Vám budu povídat.
Týpek, jehož výraz byl horší než veškerá zoufalá nuda na planetě, nám pohrdavě řekl, že s jedním písmenem ať si nelámeme hlavu, že to v podstatě NIKOHO nezajímá.
"Co prosím?"
Ani nevím, co všechno se ve mě mísilo. Úleva, vztek, únava, radost a naprostá zoufalost. "To nám jako chcete říct, že jsme tady o 3 hodiny dřív úplně zbytečně?"
ANO, to nám přesně chtěl říct.
"Co prosím?"
Ani nevím, co všechno se ve mě mísilo. Úleva, vztek, únava, radost a naprostá zoufalost. "To nám jako chcete říct, že jsme tady o 3 hodiny dřív úplně zbytečně?"
ANO, to nám přesně chtěl říct.
Zbytek letištního čilingu jsme strávily na sedačce vedle týpka, jehož chrápání bylo horší, než to Pájino.
A hurá do oblak!
V 8, s hodinou spánku v krvi, dosedáme na území Nizozemské, počasí nám přeje, kecky skáčou na nepoznanou půdu a radostně, byť smrtelně unaveně se vydáváme bloudit po celém Amsterdamu, neboť máme asi ještě stopadesáthodin, než můžeme jít spát do hotelu.
K našemu úžasu procházíme poměrnou část Amsu během 4 hodin.Procházíme trh tulipánů, celou ulici s obchody se sýry (přičemž v každém alespoň jeden zkoušíme), čůráme v Mekáči, hledáme bordel, nalézáme československý bar a tak a tak. Avšak naší záchytným bodem se stává dům Anny Frankové, u kterého jsme ani neměly tucha, že jsme, a který jsme právě tak šíleně toužily nalézt. "Tybláho, vidíš taky tu frontu? Na co tady blázni asi čekají, to by se mi fakt nechtělo." Jen o sto metrů dál kupujeme mapu a po chvíli napětí, kdy já tvrdím, že dům Anny Frankové je od nás ještě kus, Terez argumentuje, že jsme přímo u toho. No, na obhajobu, té velké venkovní galerie s fotkami Anči jsem si fakt nevšimla a ve frontě můžete čekat všude a na cokoli! K našemu nevelkému útěchu, i my si ji vystojíme, jen v jinou dobu, za dosti horších podmínek. Protože však už fakt padáme únavou, znaveně se doploužíme k hotelu, vystoupáme asi tisíc schodů, já o 3 víc, neboť ležím na palandě nahoře, a při amsterdamském ruchu usínáme ani nevíme jak.
(Ještě téhož večera) Při vší nabrané energii vyrážíme ven, do nočních ulic, tentokrát už jdeme na jistotu, jdeme za Annou! Fronta, která má asi hodinovou čekací dobu, nás neodrazuje,nakupujeme si zásoby v místní sámošce a s velkým odhodláním stojíme. Odhodlání se pomalu ztrácí, když začne kapat, až se ztratí úplně, když to kapání přejde v šílený cabec. Po 45 minutách čekání to ale nevzdáváme, mokneme, ale mokneme v Amsu, což já ospravedlňuji jako naprosto nádherný a těžko zažitelný zážitek. To netuším, že v budoucnu budeme moknout víckrát, no, vlastně pořád.
Prohlídku baráku neshledáváme asi tak zajímavou, jako v románu "Hvězdy nám nepřály," nikdo se tam nelíbal a nikdo tomu šťastnému páru netleskal. Vlastně jsme jen v tichosti pozorovaly ty prázdné místnosti, až jsme dorazily na konec. Na konec, kde se na nás smetla smrtelně studená sprcha deště.
Kecky nacucaný, únava na doraz, prostě to házíme za hlavu a jdeme zase spát, věříc v lepší zítřek, slunečnou oblohu a výpůjčku místních kol a bytí a žití na Amsterdamské poměry.
K našemu úžasu procházíme poměrnou část Amsu během 4 hodin.Procházíme trh tulipánů, celou ulici s obchody se sýry (přičemž v každém alespoň jeden zkoušíme), čůráme v Mekáči, hledáme bordel, nalézáme československý bar a tak a tak. Avšak naší záchytným bodem se stává dům Anny Frankové, u kterého jsme ani neměly tucha, že jsme, a který jsme právě tak šíleně toužily nalézt. "Tybláho, vidíš taky tu frontu? Na co tady blázni asi čekají, to by se mi fakt nechtělo." Jen o sto metrů dál kupujeme mapu a po chvíli napětí, kdy já tvrdím, že dům Anny Frankové je od nás ještě kus, Terez argumentuje, že jsme přímo u toho. No, na obhajobu, té velké venkovní galerie s fotkami Anči jsem si fakt nevšimla a ve frontě můžete čekat všude a na cokoli! K našemu nevelkému útěchu, i my si ji vystojíme, jen v jinou dobu, za dosti horších podmínek. Protože však už fakt padáme únavou, znaveně se doploužíme k hotelu, vystoupáme asi tisíc schodů, já o 3 víc, neboť ležím na palandě nahoře, a při amsterdamském ruchu usínáme ani nevíme jak.
(Ještě téhož večera) Při vší nabrané energii vyrážíme ven, do nočních ulic, tentokrát už jdeme na jistotu, jdeme za Annou! Fronta, která má asi hodinovou čekací dobu, nás neodrazuje,nakupujeme si zásoby v místní sámošce a s velkým odhodláním stojíme. Odhodlání se pomalu ztrácí, když začne kapat, až se ztratí úplně, když to kapání přejde v šílený cabec. Po 45 minutách čekání to ale nevzdáváme, mokneme, ale mokneme v Amsu, což já ospravedlňuji jako naprosto nádherný a těžko zažitelný zážitek. To netuším, že v budoucnu budeme moknout víckrát, no, vlastně pořád.
Prohlídku baráku neshledáváme asi tak zajímavou, jako v románu "Hvězdy nám nepřály," nikdo se tam nelíbal a nikdo tomu šťastnému páru netleskal. Vlastně jsme jen v tichosti pozorovaly ty prázdné místnosti, až jsme dorazily na konec. Na konec, kde se na nás smetla smrtelně studená sprcha deště.
Kecky nacucaný, únava na doraz, prostě to házíme za hlavu a jdeme zase spát, věříc v lepší zítřek, slunečnou oblohu a výpůjčku místních kol a bytí a žití na Amsterdamské poměry.
Druhý den půjčujeme kola za poměrně krásného počasí, při prvních šlápnutí do pedálu však spouští se nebeské peklo, jedna kapka za druhou, během pár vteřin stávají se z nás mokří bandité na kolech. Ze zoufalosti cyklistické, kupujeme si pláštěnky, v barvě žluté a červené, s nepříliš dlouhým rukávem, proto mokneme dál, jen o trochu pomaleji. S tímto vybavením snažíme se vidět věci, které nám předešlého dne unikly. A byť je naše snaha opravdu obrovská, zasekáváme se pod mostem všech divných existencí, asi tak na zbytek naší cyklistické kariéry. Smutně kola vracíme, jdeme se do hotelu převléci, sušíme boty fénem (jen za poslední dva dny asi po třetí) a jdeme pěšky, pro zbytek toho, co jsme nestihly. Jedna z těch věcí může býti třeba splnění společné fotky u nápisu "I am Amsterdam," kde nás mimochodem vyfotili týpci z české výpravy, za což fakt velký dík, místo fotky jedno super video máme, vzpomínka k nezaplacení.
Na konec našeho výletu, chceme dopřát i našim plicím trochu amsterdamského ovzduší, proto v místním kofíku kupujeme jeden už kvalitně ubalený, kupuju kýčovitý zapalovač, který se provždy stává ten, co zapálil amsterdamského jointa, usedáme k jednomu z kanálů a pokuřujeme tak, jako kdyby to měl být náš poslední. Díky tomu mám stavy naprosté motanice a únavy, vracíme se tedy zpátky, už k půlnoci se chýlí a my druhý den každá jinam míříme. Proto se loučíme šlechetně s Amsem, usínáme a čekáme na další dobrodružství, kde pevně doufáme, že nebude pršet a kde se nebudeme ztrácet a pořád nacházet u domu Anny Fé.
Žádné komentáře:
Okomentovat