ŘÍM, cesta šestá.

Píše se třetího října, měsíce desátého, pro ty, kterým se nechce přemýšlet, měsíc říjnový. Měsíc přinášející chlad a mlhy, především v Londonu, kde se všichni už pomalu zahalují do šál a začínají investovat do zimních bund, to kdyby náhodou napadl sníh a teplota padla pod bod mrazu.
Ještě před třetím říjnem si dvě baťůžkářky v Londonu lámají hlavu s tím, co si na ty tři dny do Itošky zabalí, v čem tam ukážou své české půvaby a v čem neumrznou. Vždyť je říjen, ne?

Tedy, je zase třetího října, časně ráno, a my dvě, s batohem narvaným až k prasknutím svetrem, šálou a párem ponožek navíc, čekáme v prochladlé a mlžnou parou zahalené Anglii na náš letoun.

"Mám jen tenhle svetr, tak jako doufám, že mi nebude zima. No jakože podzimní bunda to prostě bude jistit."

Ano, jasně. Všechny tyhle myšlenky a rozhovory s mírně nejistým tónem v hlase byly zahnány v okamžiku, co jsme přistály zhruba v poledne, tam někde 40 minut od Říma.
Po vymotání se z haly a zjištění, jakým autobusem se tedy dopravíme do centra, žehne nás první vlna slunečního lesku a blesku, pod tou vrstvou bundy a svetru tvoří se mi lívance všude možně. Během té půlhodiny jsem si stihla polít vodou letenku na zpáteční cestu, která mi zároveň na tom žáru stihla i uschnout. Potíme pot, potíme přebytečná kila a vlastně doufáme, že takovej hicák přece nemůže být po celou tu dobu našeho pobytu! Nebo může?

No, nasedáme do autobusu a doufáme, že o těch 40 minut později se trochu ochladí. Nebo se usmažíme snadno a rychle, jako ta vajíčka na pánvi.