.. aneb jak jsme se, my tři statečné, vydaly za čajem o páté.
Vždycky přijde nějaký zlom, kdy se to zlomí. Zlom, ve kterém jsem já zahodila svůj pohodlný život doma u maminky, slibnou kariéru studenta VéeŠ a pověstnou poživatelku coca-coly na místní párty. Ten zlom se u mě definuje PRÁSKNUTÍM DVEŘÍ.
Možná trochu zvláštní, nemálo přehnané a umíněné prásknutí dveří mi sebralo pevnou půdu pod nohami a otevřelo mi oči. Prásknutí, které mě dostalo do Anglie.
No dobře, tak jednoduše to nešlo. Předcházela tomu hádka s maminou, pár slz a ujišťování, že tomu nebude takto celý život, nýbrž jen 6 měsíců, což je strašně málo (a na první cestu přitom tak strašně hodně). Papírování, ukončení poměru pracovního v práci, papírování, kopírování, tisknutí všeho nemožného, hledání ubytování, loučení, dvouhodinový pláč při cestě na letiště, samotný let, při kterém se hrálo člověče nezlob se, přistání a mohutný déšť.
A najednou tam stojíš - opuštěný, promočený na kůži, bez vidiny teplého jídla na dalších sto let a touhy po posteli, která je zatím ta daleko, jak řidič Pepa. Ale stejně jako pohádky, i tohle má šťastný konec. Z prvního dne okapal déšť a se suverénností bojovníka započala cesta, kdy jsme si své místo musely tvrdě vybojovat. První tři měsíce chladného podzimu a začínající zimy znamenaly výzvu jak pro psychiku, tak i pro fyzičku. Práce se našla, ale přímo pod střechou anglického mordoru, který nešetří ani nejotužilejší osoby. Výdělek však náklady na vínko pokryl, tak to v tu začátečnickou dobu bylo pořád ještě snesitelné.
S novým rokem však přišla práce snů. Stále podřadná, ale teď už pěkně vyteplená práce v kavárně, pod záštitou Costy, té co má červenou barvu a je mnohem víc friendly než Starbucks.
Měsíc k měsíci sedá, rok s rokem ruku si dává, a z mého nesmírně dlouhého půl roku (vždyť to nemůžu zvládnout!) se stávají roky dva. Dva roky ve stejné práci, obklopena milujícími lidmi, které si dovoluji nazvat druhou rodinou, osamocena a naučena některým životním překážkám.
Měsíc k měsíci sedá, rok s rokem ruku si dává, a z mého nesmírně dlouhého půl roku (vždyť to nemůžu zvládnout!) se stávají roky dva. Dva roky ve stejné práci, obklopena milujícími lidmi, které si dovoluji nazvat druhou rodinou, osamocena a naučena některým životním překážkám.
A konečně, odhodlána cestovat a poznávat z toho velkého světa ždibec po ždibci, kus po kusu, město po městě, kontinent po kontinentu.
Takže tak ta celá stórka o mém přesunu z pohodlí domova byla.
O Londýnu však není zmínka naposledy. Londýn je tak magické místo, že tu bude mít ještě nespočet článků.
Dá-li Bůh tedy.
Dá-li Bůh tedy.
