BRUSEL, cesta třetí.

Nedlouho po výletu z Amsterdamu, já přesedám z autobusu na autobusu, vždy nervózně přešlapuji na poflusaném nádraží a snažím se vymyslet, jak bez mapy nakonec trefím na ten správný autobus.
Mé obavy, neboť už jsem zase osiřela a musela jsem někde ze svého (hodně hlubokého) nitra vytáhnout ten 6. smysl, který mě dopraví k tomu správnému autobusu na tom obrovském Amsterdamském nádraží (čímž jasně naznačuji, jaký jsem velký nafukovač balónů, výraz "nedlouho" představuje téměř okamžitě, precizní a hladké napojení!) a já se tak spokojeně a pokojně dostanu na nádraží Bruselské. Nápomocni mi byli v tomto případě dva milí mladíci, kteří přesně odpovídali šabloně baťůžkáře, který se vší soustředěnou silou snaží zastavit čas a dostat se do toho autobusu, který právě odjel. Oni se sice do Paříže nedostali (a možná jo, ale asi ne už tak za levný keš, jak původně chtěli), ale já díky nim do Bruselu ano. Štěstí postavené na úkor jiných, moc mě to mrzí, milý osude, avšak čachra je čachra.
(2 hodiny jízdy, strom, strom, hele mlýýýýn, strom, a kde jsou ty tulipány? strom, strom - asi spím, neb dlouho žádný strom nevidím - město, civilizace, už žádný dobytek!)
A tak malé pískle v bruselské metropoli vystupuje, s baťůžkem nasazeným, odhodláním vykasaným až pod bradu a s úsměvem na tváři.

AMSTERDAM, cesta druhá.

Výlet za poznáním kultury nikdy nekončících cyklo stezek, věčně promočených kecek a zamotané, možná lehce vykouřené, orientace při kanálech, tam těch amsterdamských.

Tentokrát se mé kecky nevydaly samotné, doprovodem jim byly kecky Terezčiny. 

Rychlá poznámka o Terez: ta, která jde vždy správným směrem, v mapě se orientuje jako v postavách v Harry Potterovi a která se ničeho nebojí.

Rychlá poznámka o mně: já, která jde vždycky tam, kam nemá (jako třeba v Praze, kdy se ztratím i na Václaváku), která se číst v mapě teprve učí (a zná jen Harryho) a která se taky ničeho nebojí, jen že se ztratí! 

Náš výlet, tentokrát po vzdušné čáře, né té klikaté, silniční, teoreticky začíná 26. srpna, v 6 hodin ráno, kdy nám mělo letět letadlo. Prakticky však začíná asi o 7 hodin dříve, už dne 25.
Naše internetové připojení nikdy nebylo geniální, ultra rychlý, ba naopak, dost sekající a na nervy brnkající. Právě na to se ještě do teď Terez odvolává a shazuje na to veškerou vinu, neboť tehdá, když se dělalo check-in, mi nedorozuměním spletla příjmení, a tak v letadle měla místo Geletové sedět Getetová. Malé nedorozumění? Možná, v tu chvíli ovšem panika veliká! Velcí neználci a na pomaleé připojení vždy a všude odkázáni, hledáme odpověď u velkého bratra, Googlu. "Jeďte na letiště o 3 hodiny dříve, dojděte si za letištním Guru-týpkem a tam se optejte na radu, ooomm. Doufejte ve svůj prospěch, že platit extra nebudete muset více, ommm." Tak jsme si radu vzaly k srdci, celý 25. srpen jsme nespaly, již o půlnoci se k letišti odebraly a ve 2 hodiny, jen asi o 3 hodiny dříve, než bylo nutné, jsme toho letištního týpka o radu požádaly. 

No. A co Vám budu povídat.

Týpek, jehož výraz byl horší než veškerá zoufalá nuda na planetě, nám pohrdavě řekl, že s jedním písmenem ať si nelámeme hlavu, že to v podstatě NIKOHO nezajímá.
"Co prosím?"
Ani nevím, co všechno se ve mě mísilo. Úleva, vztek, únava, radost a naprostá zoufalost. "To nám jako chcete říct, že jsme tady o 3 hodiny dřív úplně zbytečně?"
ANO, to nám přesně chtěl říct.

Zbytek letištního čilingu jsme strávily na sedačce vedle týpka, jehož chrápání bylo horší, než to Pájino. 

A hurá do oblak!

SKOTSKO, cesta první.

Je rozhodnuto, okusit cestování za hranice svého pohodlí, nasadit pohodlné kecky a vyrazit do neznáma. SAMA. Nebo alespoň sama na to cestování, ve Skotsku už mě očekává má nejdražší Katie, pro níž se Skotsko stalo druhým domovem, tak jako pro mě Londýn mou druhou tváří.

Pro začátek výletování, panika a neustálé vyhledávání počasí ve Skotsku (panebože, jaký to asi může být teplotní rozdíl?), přebalování od teplých svetrů (v květnu??) až po teplé mikiny a jarní bundu (bez čepice!). Naprostá panika, která s přibývajícími výlety nekončí, ale umocňuje se a dodává výletování šmrnc. Nakonec přeci jen usuzuju, že Angličané jsou přecitlivělý Europani, oblékám se lehce, s mikinou v ruce.
Po práci, ve večerních hodinách, mířím na Victoria station, což je opravdu príma místo plné autobusů a asi 40 zastávkami pro dané autobusy, takže panikařím po druhé, nenajdu bus a hlupákem budu.
Po zorientování v tom nacházím i trochu smysluplnosti, čekuju tabuli, ha EDINBURGH (který se, prosím vás, čte Edinbrááá), tak letím, s tou mou plnou baťožinou plnou nesmyslů, až na samotný konec té dlouhé station. S deseti minutami do dojezdu, pyšně si to stojím ve frontě k tomu luxusnímu autobusu. Oni tam mají snad i postele? No tybláho, za 15 liber, to je pecka!
A ještě dávali vodu.

Ale ne mně.

Protože stojím ve špatné frontě.

Jóó, ale tohle máte špatný autobus děvenko, vy musíte na druhý konec.

Jakože cože? asi 5 minut do odjezdu? Sbírám dech i důstojnost, otáčím to a rychle si to běžím zase zpátky, přes celou halu, cítím ty pohledy lidí, co už mě špikovaly pohledem předtím. 

Dobíhám, ač udýchaně, ale dobíhám snad už k tomu správnému autobusu.

Jedete to Edinburghu (jo, tenkrát jsem mu to nasolila ještě se špatnou výslovností :( )? 
Úsměv, pokývnutí a lichotka, jak mi to sluší (upocená, unavená, nenamalovaná, hotová šťabajzna), nasedám jako poslední pasažér (pomyšlení na místo u okénka se rozplynulo) a vyrážíme směr osmihodinovému dobrodružství, směr Skotsko!