No nicméně dva dny volna jsou k dispozici, v blízkém okolí není kdo by se mnou cosi podnikl a po chvilkovém brouzdání na néťu narážím na ultra-levnou-low-cost jízdu dvoupatrovým autobusem do srdce Francie, do romantické Paříže!
"Tyvole, tyvole, přeci nepojedu sama, ne? Jakože co když se ztratím?" Mapa odvěký nepřítel, francouzsky možná tak akorát Že ma pél? Že svííí, Že tééé, a jediný rádce a světlo v těžkých chvílích bude zhasnuto, neboť nejsem milionář, abych si platila data mimo UK.
Jo.. Ne.. Ale jó! Pojeď! Ne... nejde to, mám strach z iracionálních věcí! Srabe!
Jo! NE, JO, NE, JÓÓ.
Tak jó?
Po teplé sprše usedám k notebooku a klikám, že tuhle výzvu přijímám.
Stará dobrá Victorka a její matoucí nástupiště. Tentokrát však používám rozum, v příhodné chvíli zjevil se mi (!), nalézám správný autobus a úspěšně procházím přes kontrolu. Usedám a nekonečná jízda přichází. Půlku cesty nespím, půlku cesty si nadávám, že jsem se neodmalovala jako spolusedící vedle mě (která se mimochodem stane spolu-pařížským-společníkem) a půlku cesty nevím, takže asi spím. Parkrát jsme nuceni vystoupit z vyhřívaného autobusu do ošklivého anglického deště, k prohlídce jak pasové, tak i kufrové, což je vzhledem k pocitové, mínusové teplotě a večerním hodinám život ohrožující aktivita. Všichni na palubě, už konečně jedeme vstříc Francii.
V ranních hodinách šlape moje ťapka na chodník někde v Paříží, neznámo kde, bez mapy a bez bystrého vnímání, mířím prostě prvně na dámské záchodky. Tam se opět setkávám s mou spolusedící, se stejným cílem a bez zjevných prostředků k těm cílům se dostat, vyšlapujem bok po boku kolem řeky, vstříc všem památkám, co jen Paříž může nabídnout. Dívčina je z Nového Zélandu, takže tak dobrou půl cesty (která trvá asi 2 hodiny k nalezení Ájfelovky) ji jen vyzpovídávám a bažím se pocitu, že znám někoho, kdo osidluje Nový Zéland! Je dobré dělat si konexe.
Prvně objevujeme most, na kterém je tuna zámečků s milostným poselstvím. Z triviální věci děláme věc enormně zajímavou a fotíme se ze všech úhlů a při všech stínech, které na nás ten den dopadaly.
Následně hned poznáváme Notre Dame, vyhlížíme Quasíka, ale při velkém počtu turistů si neděláme iluze, že by se chtěl nechat dát na obdiv. S jistu zvědavostí měříme frontu pro vstup dovnitř, při matematickém kalkulování však nedocházíme ke konci, Když není naše matika dobrá, tak asi ani ty vyhlídky dostat se do soumraku dovnitř nejsou valné.
Balíme saky paky, přecházíme další most, lehce se ztrácíme v dojmu, že ta složitější cesta je přeci jen logičtější, v zádech Notre Dame, lehká zacházka a Notre Dame zase před námi. Tak prostě jdeme vlevo. "To tu Ajfelovku už musíme dávno vidět ne? Vždyť má být obrovská, chlouba národa!"
Krok sun krok, v dáli žádná tyčící se anténa, ani žádná jiná zajímavost. Ze snahy utéci slunci, přecházíme další most (z počtu mostů, které jsme v Paříží přešly, odnesly bychom si rozhodně prvenství!) a ze zvídavosti ženské jdeme za davem s týpkem s mávající vlaječkou. To vždycky vede k zajímavému pokladu. Jsme u Louveru, moderní pyramidky s malou podobiznou Monči Lísi. Pro nedostatek financí a nedostatek zájmu pro umění, těšíme se chvíli z lidí, co se fotí typu "já se té špičky dotknu líp než ty!" a jdeme zas o most dál.
Po hodině úpěnlivého prosení, úmorného nadávání a nelidského pocení, minutového zmoknutí a vyprahlé žízně dostáváme se konečně k tomu, kvůli čemu jsme přijely.
AJFELOVKO, Z MÝCH SNŮ, OCH JAKÁ JSI... ošklivá?
Tybláho, jako nic proti vkusu ani architektům, co si určitě nad touto nadpozemskou stavbou plní všechny své úchylné sny, ale teda jako tohle má být ten dokonalý symbol plný krásna, lásky a dokonalosti?
Dvě hodiny chůze pro naprosto přeplněný trávník lidí fotících se v pózách "já se opírám, já se dotýkám, mám ji mezi nohama :-O."
Pro samou vyčerpanost naši, dosedáme na kousek volného zeleného placu, chvíli se kocháme, potom se přidáváme k zástupu fotografů a děláme si kvalitně našpulený selfie a fotky vzájemný. Moc dlouho nás to ale nebaví, je to prostě jedna velká špička.
Cestou necestou, přes další most, o pohledy v kapse bohatší, na cestě k Vítěznému oblouku, zastiženy jsme nevídanou průtrží,z nebe kapalo se celých 10 minut a 10 vteřin. Místní prodavači vyměnili klíčenky za deštníky a šly prodávat s takovou vervou, že kdybych neměla už v keckách litr vody, tak mu snad těch 5 euro dám.
Déšť vystřídalo sluníčko, jako kdyby se nic nestalo (ale moje ponožky to kurňa cítily!), pár minut přičteno a my se ocitáme u Vítězného oblouku, který je, pro všechny šetřílky na světě, pro OBČANY EU ZADARMO. Z pocitu nevůle, že se mi tam nechce, obracím o stopadesát stupňů a hrozně se mi chce! Vyházíme točité schody, točka za točkou, až se ocitáme nahoře, tam, kde je naprosto úžasný výhled. Kocháme se kocháme, fotíme všechny světové strany, potom raději ještě jednou, kdyby ten první záběr nebyl dost dobrý, scházíme schody dolů a při nákupu krosánků se loučíme, s přáním brzkého shledání. Protože na Zéland, tam se moje kecka rozhodně taky dostane!
Směrem zpátky k věži, tuším tuším zlo, krom prohlížení fotek přidávám i do kroku, neboť začíná foukat silný francouzský vítr a to nevěstí nic dobrého. U známé satelitní věžičky Ajfelovky opět moknu, stejný týpek nutí mi deštník, prosáklá až do morku kosti odmítám a jen těžko hledám úkryt. Po jeho nalezení náhle přestává pršet, ze Ajfelovkou vyloupne se duha a všichni zamilovaní mohly se pod tou krásou ulíbat.
Já, naprosto promočená, zmrzlá a naštvaná na Paříž, vydávám se vstříc autobusovému nádraží, bez špetky držení rodinné kasy, kupuji jízdné na mhd a jedu jedu k Notre Damu. Sluníčko už se mi zase vysmívá do promočené tváře. Bitvu vyhrává, ale válku, tu mu nedaruji. V záloze jsou mi sušáky na ruce na záchodcích, kde si vyfoukám boty!
U Notre Dame poslouchám odbíjení 5. hodiny, s naprostou zamilovaností do toho zvuku, po skončení odebírám se s čvachtající keckou na nádraží, kde se suším, koresponduju a usedám do poloprázdného autobusu s jedním uřvaným dítětem. Takže jako kdyby to bylo plné.
Nespím, chatuju, prohlížím si fotky a říkám si, že to vlastně tak špatný ani nebylo.
Ale asi jednou za život stačilo.
Tak čáu Paříži.
Žádné komentáře:
Okomentovat