Ještě před třetím říjnem si dvě baťůžkářky v Londonu lámají hlavu s tím, co si na ty tři dny do Itošky zabalí, v čem tam ukážou své české půvaby a v čem neumrznou. Vždyť je říjen, ne?
Tedy, je zase třetího října, časně ráno, a my dvě, s batohem narvaným až k prasknutím svetrem, šálou a párem ponožek navíc, čekáme v prochladlé a mlžnou parou zahalené Anglii na náš letoun.
"Mám jen tenhle svetr, tak jako doufám, že mi nebude zima. No jakože podzimní bunda to prostě bude jistit."
"Mám jen tenhle svetr, tak jako doufám, že mi nebude zima. No jakože podzimní bunda to prostě bude jistit."
Ano, jasně. Všechny tyhle myšlenky a rozhovory s mírně nejistým tónem v hlase byly zahnány v okamžiku, co jsme přistály zhruba v poledne, tam někde 40 minut od Říma.
Po vymotání se z haly a zjištění, jakým autobusem se tedy dopravíme do centra, žehne nás první vlna slunečního lesku a blesku, pod tou vrstvou bundy a svetru tvoří se mi lívance všude možně. Během té půlhodiny jsem si stihla polít vodou letenku na zpáteční cestu, která mi zároveň na tom žáru stihla i uschnout. Potíme pot, potíme přebytečná kila a vlastně doufáme, že takovej hicák přece nemůže být po celou tu dobu našeho pobytu! Nebo může?
Po vymotání se z haly a zjištění, jakým autobusem se tedy dopravíme do centra, žehne nás první vlna slunečního lesku a blesku, pod tou vrstvou bundy a svetru tvoří se mi lívance všude možně. Během té půlhodiny jsem si stihla polít vodou letenku na zpáteční cestu, která mi zároveň na tom žáru stihla i uschnout. Potíme pot, potíme přebytečná kila a vlastně doufáme, že takovej hicák přece nemůže být po celou tu dobu našeho pobytu! Nebo může?
No, nasedáme do autobusu a doufáme, že o těch 40 minut později se trochu ochladí. Nebo se usmažíme snadno a rychle, jako ta vajíčka na pánvi.
Den první
Teplo nepolevuje a my se tedy rozhodujeme najít náš hotel.Odhazujeme nepotřebné vrstvy, aplikujeme dežona pod paží a jdeme na průzkum nejbližšího okolí. Zjišťujeme, že byť jsme na ty tři noci vázány jako manželé v manželské posteli jen s jednou přikrývkou, máme vlastně docela fajn bydlení, s terasou a úžasným výhledem na všechny střechy a dráty, co Římem jsou a vedou.
Cestou průzkumnickou k centru velkolepému, už vyhlížíme restaurace všech možných tvarů a těstovin, rajčat a koření. Když už v té Itálii jsme, tak by byl hřích neokusit vše pravé, italské!
Obcházíme pár kostelíčků, neb to je na Římě to skvělé, zaplatíte 8 euro jako poplatek městu v hotelu, kde jste ubytováni, a potom si do těchto kostelíčků a chrámů můžete chodit zadarmiko, jak jen je libo, a kochat se krásou historickou. Nakonec se dostáváme k té kráse, Koloseu převelikému, napůl rozpadlému a zčásti rekonstruovanému. Klasika, není památky bez lešení. Ať tak nebo tak, samou radostí fotíme se, bavíme se podpěrači a uvažujeme, zda se půjdeme dovnitř podívat dnes, nebo den jiný. Nakonec usuzujeme, že ke konci zavírací doby a útlumu sluneční aktivity to bude lepší, než-li v plném žáru a v naprostém obklopení Japončíků.
Všudy všeho, Koloseum je krásné, obrovské a člověk prostě úžasem oněmí, když to vidí. Než to celé obejdeme, volá na nás hlas z reproduktorů, ať už vylezeme ven, je zavíračka, holoto fotící!
Lehká únava na nás padá, ale pořád je krásně a máme kupu času, tak tedy místo chůze protentokrát volíme místní hromadnou dopravu. Což se během pěti minut ukáže jako hodně špatný nápad. Metro jezdící jednou za patnáct minut narvaná tak, že kdy se otevřou dveře, lidé s přecpání vypadávají z toho metra a musí si své místo opět pracně vybojovávat. Čekáme takhle asi půl hodiny a necháváme si ujíždět dva vlaky, než se rozhodneme se tam prostě vervat. A když vervat, tak fakt vervat. Namčakný jak sardinky, já s výhledem do podpaží ostatních, míříme k stanici, kde se nachází špagetové náměstí, jak si myslím, dle názvu Piazza di Spagna. Krom tmy, která nás překvapuje, nás dostává i počet lidí sedících na těch světoznámých schodech před fontánou (pre Zuzanůůů). Rveme se a vybojováváme si svá místa na schodech, fotíme se a vlastně se vůbec nevzděláváme o místě, na kterém sedíme, užíváme si čerstvý vzduch a možnost si sednout!
Nakonec se sbíráme, unaveny vším, kupujeme nejzběžnější suroviny a dostáváme se na hotelový pokoj, kde uleháme a je nám jedno, že jedna z nás má víc deky než ta druhá.
Den druhý
Hned časně z rána, už hned dehydratovaný jen z pohledu z okna na to slunce, bereme si bundy na sebe (že kdyby náhodou během dne padla teplotní hranice méně jak dvacet stupňů) a vyrážíme ku Vatikánu. Vyhrkaným autobusem, jehož trasa zdála se nekonečná, dosahujeme hranic Říma a kráčíme do úplně jiného státu, jiného světa, do Vatikánu! Jelikož je neděle a lehce před polednem, koná se nějaká mše, které mi, čeští ateisté nerozumíme, proto se jen kocháme tím málem, co Vatikán může nabídnout a jsme okouzleny, protože to málo je sakra velkolepé!
"Tak co? Už asi vyrazíme ne? Tady asi stejně nic nebude."
"No tak jo. Tyjo, tady je dost lidí, třeba vyjde Papež ven"
- následoval smích, takový ten, který jasně vzkazuje posluchačům Jo, blbost.
"Nojo.. Hele, televize. Hele, lidi se shlukují. Tybláho, on asi fakt vyleze!!!"
Zpátky jsme mazaly rychlostí blesku, prodraly jsme se vcelku v předu, když to přišlo. Z hůry nebeské, my zaslechly jeho hlas. Než mi došlo, že k nám promlouvá z okna své lože, říkala jsem si, že asi nadpozemský je. Bohužel, stačil mi k tomu mikrofon a výhled z okna. No každopádně jeho slova měla asi nějaký vyšší smysl, neboť dosti lidí, napříč všemi kontinenty světa, se radovaly, smály a posílali mu vzdušné pozdravy. Já mu teda nerozuměla ani žblm, snad jen banbíno ale to mohlo být v jakékoli souvislosti. Takže z toho mám akorát video, tož kdyby to někdo chtěl přeložit, I don't mind.
Po téhle velkoleposti řekly jsme si, že už nás tu nemůže nic překvapit, proto jsme se s další masou lidí vydaly trasou památkovou, k mostu a hradu, k paláci, co asi není palác, ale s nádherným neplaceným výhledem na Řím, zpátky ke Špagetovým schodům, co se doopravdy jmenují Španělské, kde báj d véj prodávají nejlepší zmrzlinu na světě ♥ Dva kopečky rovno pěti kopečkům zmrzliny tu u nás.
Následně k fontáně, kam lidé hází nepotřebný keš, aby se jim asi splnila možnost se do Říma vrátit, ale která byla bohužel pod palcem dělníků a proto veřejnosti přístupná jen na ten vhod (fakt pecka, díky Říme!), takže mi nic nevhazujeme (a Řím zapovězen nám!), potom k dalších schodům, ulicemi a silnicí, k památníkům a chrámům, až jsme došly k Pantheonu, kde je díra ve střeše (ano ano, se všem omlouvám, ale je to pravda, že já vůbec nejsem znalá v těhlech baroko-antiko-rokoko věcech, jsem věčný nasávač atmosféry, aniž bych věděla o co góu).
Když už nám po té tůře došla energie a zásoby jídla, rozhodly jsme se najísti pod stínem Kolosea. Můj talíř hostily pravé špagety a teda musím říct, že Italové ty těstoviny umí, umí. Po jídle popisujeme pohledy nejmilejším, povídáme si s manželským párem z Ameriky, který nám oznámil, že zrovna tuto neděli byly vstupy všude možně zadarmo (takže i do Kolosea a my jsme to neskutečně prosraly), nicméně zasmály jsme se, rozloučily se a po tmě jsme se zase vydaly ke Koloseu (nasvíceného na růžovo, podpora prsou!) a jak jinak než se fotily. Což byl krok, který vedl místní prodejce k tomu, aby se k nám začali stahovat a nabízet nám své nejvymazlenější zboží. Jako třeba selfie tyč. Nebo šály. Tyvole, tenhle nám jde snad prodávat igelitové pytlíky!!"Byť nám prodejci nesebrali žádný keš, sebrali nám chuť se po noci poflakovat venku a náladu, kupujeme proto víno a na terase u našeho pokoje si víno vychutnáváme z šálků na espressa. Jak Italské. ♥
Den třetí
Den poslední. Máme už jen půlku dne, než se musíme přemístit na letiště. Pro klid duše, chceme si koupit jízdenky na autobus už ráno. Stojíme asi v půlhodinové frontě, neboť zde asi jiná linka na letiště nejezdí, až když už jsme skoro u cílové stanice "paní u pultu," zjišťuji, že se nedá platit kartou. Po okolí hledám jak zběsilá bankomat, ptám se policistů až nakonec nalézám! Dobíhám udýchaná, s duší na dlani, k Terez do fronty, kde je nám oznámeno, že si lístek můžeme koupit pouze před odjezdem, tedy to, že jsme tam stály bylo naprosto zbytečné a moje sprinty nedoceněné. Nasupeně docházíme projít zbytek památek, co nám poslední dva dny utekl.
Slunce opět ukazuje svou sílu. To nám nezabraňuje koukat na všechny ty zbylé pozůstatky z dob dávných, takové důstojné propocené loučení.
Poslední večeře v Itošce, dáváme si zase těstoviny, stojíme opět ve frontě na lupeny a vydáváme se
vstříc letišti.,
NA LETIŠTI
Jsme ženy zodpovědné, proto jsme se na letiště vypravily se značným předstihem. Přihlašujeme se na místní wifi a čekáme, až nám tabule zjeví svá kouzelná čísla a písmena. Když víme, že máme jít do sekce B, pomalu a jistě se stahujeme, přemýšlejíc ještě o nějakým zakousnutí. Když v tom se nás nějaká letuška táže, zda do Béčka máme směr. To že prý tam mají více jídla na výběr!
S natěšeným bříškem, sjíždíme jednosměrnou cestou dolů, do sekce Bé. Kde nás čeká automat na jídlo. Takový ten klasický, školní. Pár míst k tomu na sezení nás nedělá moc šťastné, kor když máme pořád asi hodinu a půl. Kupujeme si sušenku z automatu a sedáme na zem, nevěříc, jak nám ta letuška mohla takhle lhát a vzpomínajíc na ty dobroty tam nahoře.
Po hodině jsme zjistily, že všechny ty autobusy, co sem přijížděly, lidi do nich neustále nasedaly a my tak úspěšně ignorovaly (v domnění, že už je to finální bus k letadlu) nás mají dovést do pravého béčka. Nasedáme, s půl hodinou pořád k dobru a po pěti minutách (jo, tak velký letiště oni mají!) se ocitáme v pravém béčku! Koukáme na tabuli, náš let stále neoznačen (Není zvláštní, že ty lety, co letí až zítra v 6 ráno už mají gate a my nic?), ale bez stresu jdeme si kupovat nějaký ten kusanec.
Pro upřesnění, v 21.20 nám mělo letět letadlo. V 21.00 se stále nic na tabuli neukázalo. Obešly jsme celou halu, ptaly se různých letušek a kravaťáků, nicméně nikdo nám nebyl schopen nic říct a vlastně nám bylo doporučeno čekat.
21.15. "Nejsi nervózní?"
21.17 "Tyjo, nezeptáme se ještě někoho?"
21.19 "Nebyla by to sranda, kdyby nám to uletělo?"
21.21 "Helé, už jsme minutu ve vzduchu."
"Já se jdu ještě někoho zeptat," pravila Terez a vydala se hledat pomoc. Já mezitím seděla na zemi a hlídala věci. 21.23, to je vtipný no. Zítra do práce, zaseknutá v Římě, fakt pecka.
Jak mi tak lítaly myšlenky hlavou, zpovzdálí k nim doléhalo "Jááájo, vstávej!!! Jááájo, na nic se neptej a bééž!
"COŽE?" - jasně, na nic se neptej, nicméně myslím si, že to je jasná první reakce toho, když vidíte kamarádku, která se k vám celá uhnaná řítí, sbírá nejenom mě ale i baťožinu v mžiku oka a běží zase dál.
V 21.25 jsme doběhly k naší gate a k naštvaným stevardům, kteří nemohly uvěřit, že jsme neposlouchaly hlášení a že příště.. blabla. Vlastně mi bylo úplně jedno, co mleli, letadlo neuletělo,
my, celé rozklepané, doběhly až k letadlu, usedly a rozesmály se na plné kolo. Neuvěřitelně nepříjemný zážitek, ale zvládly jsme to!
Nicméně co naplat, nebyly jsme jediné, co asi přeslechly hlášení, proto jsme se odlepili od země až asi o hodinu později.
Drama tím proto pro nás nekončilo, autobusy v Londýně nám pravděpodobně všechny odjely a taxíky stojící 90 liber a řidiči těch taxíků nepodporující slevy ze zoufalosti nám daly taky pořádně zabrat. Naštěstí nás vzal jiný autobusák. Domů jsme dorazily kolem třetí ráno, úplně hotoví, ale s příjemným pocitem, že jsme to zvládly.
Obcházíme pár kostelíčků, neb to je na Římě to skvělé, zaplatíte 8 euro jako poplatek městu v hotelu, kde jste ubytováni, a potom si do těchto kostelíčků a chrámů můžete chodit zadarmiko, jak jen je libo, a kochat se krásou historickou. Nakonec se dostáváme k té kráse, Koloseu převelikému, napůl rozpadlému a zčásti rekonstruovanému. Klasika, není památky bez lešení. Ať tak nebo tak, samou radostí fotíme se, bavíme se podpěrači a uvažujeme, zda se půjdeme dovnitř podívat dnes, nebo den jiný. Nakonec usuzujeme, že ke konci zavírací doby a útlumu sluneční aktivity to bude lepší, než-li v plném žáru a v naprostém obklopení Japončíků.
Všudy všeho, Koloseum je krásné, obrovské a člověk prostě úžasem oněmí, když to vidí. Než to celé obejdeme, volá na nás hlas z reproduktorů, ať už vylezeme ven, je zavíračka, holoto fotící!
Lehká únava na nás padá, ale pořád je krásně a máme kupu času, tak tedy místo chůze protentokrát volíme místní hromadnou dopravu. Což se během pěti minut ukáže jako hodně špatný nápad. Metro jezdící jednou za patnáct minut narvaná tak, že kdy se otevřou dveře, lidé s přecpání vypadávají z toho metra a musí si své místo opět pracně vybojovávat. Čekáme takhle asi půl hodiny a necháváme si ujíždět dva vlaky, než se rozhodneme se tam prostě vervat. A když vervat, tak fakt vervat. Namčakný jak sardinky, já s výhledem do podpaží ostatních, míříme k stanici, kde se nachází špagetové náměstí, jak si myslím, dle názvu Piazza di Spagna. Krom tmy, která nás překvapuje, nás dostává i počet lidí sedících na těch světoznámých schodech před fontánou (pre Zuzanůůů). Rveme se a vybojováváme si svá místa na schodech, fotíme se a vlastně se vůbec nevzděláváme o místě, na kterém sedíme, užíváme si čerstvý vzduch a možnost si sednout!
Nakonec se sbíráme, unaveny vším, kupujeme nejzběžnější suroviny a dostáváme se na hotelový pokoj, kde uleháme a je nám jedno, že jedna z nás má víc deky než ta druhá.
Den druhý
Hned časně z rána, už hned dehydratovaný jen z pohledu z okna na to slunce, bereme si bundy na sebe (že kdyby náhodou během dne padla teplotní hranice méně jak dvacet stupňů) a vyrážíme ku Vatikánu. Vyhrkaným autobusem, jehož trasa zdála se nekonečná, dosahujeme hranic Říma a kráčíme do úplně jiného státu, jiného světa, do Vatikánu! Jelikož je neděle a lehce před polednem, koná se nějaká mše, které mi, čeští ateisté nerozumíme, proto se jen kocháme tím málem, co Vatikán může nabídnout a jsme okouzleny, protože to málo je sakra velkolepé!
"Tak co? Už asi vyrazíme ne? Tady asi stejně nic nebude."
"No tak jo. Tyjo, tady je dost lidí, třeba vyjde Papež ven"
- následoval smích, takový ten, který jasně vzkazuje posluchačům Jo, blbost.
"Nojo.. Hele, televize. Hele, lidi se shlukují. Tybláho, on asi fakt vyleze!!!"
Zpátky jsme mazaly rychlostí blesku, prodraly jsme se vcelku v předu, když to přišlo. Z hůry nebeské, my zaslechly jeho hlas. Než mi došlo, že k nám promlouvá z okna své lože, říkala jsem si, že asi nadpozemský je. Bohužel, stačil mi k tomu mikrofon a výhled z okna. No každopádně jeho slova měla asi nějaký vyšší smysl, neboť dosti lidí, napříč všemi kontinenty světa, se radovaly, smály a posílali mu vzdušné pozdravy. Já mu teda nerozuměla ani žblm, snad jen banbíno ale to mohlo být v jakékoli souvislosti. Takže z toho mám akorát video, tož kdyby to někdo chtěl přeložit, I don't mind.
Po téhle velkoleposti řekly jsme si, že už nás tu nemůže nic překvapit, proto jsme se s další masou lidí vydaly trasou památkovou, k mostu a hradu, k paláci, co asi není palác, ale s nádherným neplaceným výhledem na Řím, zpátky ke Špagetovým schodům, co se doopravdy jmenují Španělské, kde báj d véj prodávají nejlepší zmrzlinu na světě ♥ Dva kopečky rovno pěti kopečkům zmrzliny tu u nás.
Následně k fontáně, kam lidé hází nepotřebný keš, aby se jim asi splnila možnost se do Říma vrátit, ale která byla bohužel pod palcem dělníků a proto veřejnosti přístupná jen na ten vhod (fakt pecka, díky Říme!), takže mi nic nevhazujeme (a Řím zapovězen nám!), potom k dalších schodům, ulicemi a silnicí, k památníkům a chrámům, až jsme došly k Pantheonu, kde je díra ve střeše (ano ano, se všem omlouvám, ale je to pravda, že já vůbec nejsem znalá v těhlech baroko-antiko-rokoko věcech, jsem věčný nasávač atmosféry, aniž bych věděla o co góu).
Když už nám po té tůře došla energie a zásoby jídla, rozhodly jsme se najísti pod stínem Kolosea. Můj talíř hostily pravé špagety a teda musím říct, že Italové ty těstoviny umí, umí. Po jídle popisujeme pohledy nejmilejším, povídáme si s manželským párem z Ameriky, který nám oznámil, že zrovna tuto neděli byly vstupy všude možně zadarmo (takže i do Kolosea a my jsme to neskutečně prosraly), nicméně zasmály jsme se, rozloučily se a po tmě jsme se zase vydaly ke Koloseu (nasvíceného na růžovo, podpora prsou!) a jak jinak než se fotily. Což byl krok, který vedl místní prodejce k tomu, aby se k nám začali stahovat a nabízet nám své nejvymazlenější zboží. Jako třeba selfie tyč. Nebo šály. Tyvole, tenhle nám jde snad prodávat igelitové pytlíky!!"Byť nám prodejci nesebrali žádný keš, sebrali nám chuť se po noci poflakovat venku a náladu, kupujeme proto víno a na terase u našeho pokoje si víno vychutnáváme z šálků na espressa. Jak Italské. ♥
Den třetí
Den poslední. Máme už jen půlku dne, než se musíme přemístit na letiště. Pro klid duše, chceme si koupit jízdenky na autobus už ráno. Stojíme asi v půlhodinové frontě, neboť zde asi jiná linka na letiště nejezdí, až když už jsme skoro u cílové stanice "paní u pultu," zjišťuji, že se nedá platit kartou. Po okolí hledám jak zběsilá bankomat, ptám se policistů až nakonec nalézám! Dobíhám udýchaná, s duší na dlani, k Terez do fronty, kde je nám oznámeno, že si lístek můžeme koupit pouze před odjezdem, tedy to, že jsme tam stály bylo naprosto zbytečné a moje sprinty nedoceněné. Nasupeně docházíme projít zbytek památek, co nám poslední dva dny utekl.
Slunce opět ukazuje svou sílu. To nám nezabraňuje koukat na všechny ty zbylé pozůstatky z dob dávných, takové důstojné propocené loučení.
Poslední večeře v Itošce, dáváme si zase těstoviny, stojíme opět ve frontě na lupeny a vydáváme se
vstříc letišti.,
NA LETIŠTI
Jsme ženy zodpovědné, proto jsme se na letiště vypravily se značným předstihem. Přihlašujeme se na místní wifi a čekáme, až nám tabule zjeví svá kouzelná čísla a písmena. Když víme, že máme jít do sekce B, pomalu a jistě se stahujeme, přemýšlejíc ještě o nějakým zakousnutí. Když v tom se nás nějaká letuška táže, zda do Béčka máme směr. To že prý tam mají více jídla na výběr!
S natěšeným bříškem, sjíždíme jednosměrnou cestou dolů, do sekce Bé. Kde nás čeká automat na jídlo. Takový ten klasický, školní. Pár míst k tomu na sezení nás nedělá moc šťastné, kor když máme pořád asi hodinu a půl. Kupujeme si sušenku z automatu a sedáme na zem, nevěříc, jak nám ta letuška mohla takhle lhát a vzpomínajíc na ty dobroty tam nahoře.
Po hodině jsme zjistily, že všechny ty autobusy, co sem přijížděly, lidi do nich neustále nasedaly a my tak úspěšně ignorovaly (v domnění, že už je to finální bus k letadlu) nás mají dovést do pravého béčka. Nasedáme, s půl hodinou pořád k dobru a po pěti minutách (jo, tak velký letiště oni mají!) se ocitáme v pravém béčku! Koukáme na tabuli, náš let stále neoznačen (Není zvláštní, že ty lety, co letí až zítra v 6 ráno už mají gate a my nic?), ale bez stresu jdeme si kupovat nějaký ten kusanec.
Pro upřesnění, v 21.20 nám mělo letět letadlo. V 21.00 se stále nic na tabuli neukázalo. Obešly jsme celou halu, ptaly se různých letušek a kravaťáků, nicméně nikdo nám nebyl schopen nic říct a vlastně nám bylo doporučeno čekat.
21.15. "Nejsi nervózní?"
21.17 "Tyjo, nezeptáme se ještě někoho?"
21.19 "Nebyla by to sranda, kdyby nám to uletělo?"
21.21 "Helé, už jsme minutu ve vzduchu."
"Já se jdu ještě někoho zeptat," pravila Terez a vydala se hledat pomoc. Já mezitím seděla na zemi a hlídala věci. 21.23, to je vtipný no. Zítra do práce, zaseknutá v Římě, fakt pecka.
Jak mi tak lítaly myšlenky hlavou, zpovzdálí k nim doléhalo "Jááájo, vstávej!!! Jááájo, na nic se neptej a bééž!
"COŽE?" - jasně, na nic se neptej, nicméně myslím si, že to je jasná první reakce toho, když vidíte kamarádku, která se k vám celá uhnaná řítí, sbírá nejenom mě ale i baťožinu v mžiku oka a běží zase dál.
V 21.25 jsme doběhly k naší gate a k naštvaným stevardům, kteří nemohly uvěřit, že jsme neposlouchaly hlášení a že příště.. blabla. Vlastně mi bylo úplně jedno, co mleli, letadlo neuletělo,
my, celé rozklepané, doběhly až k letadlu, usedly a rozesmály se na plné kolo. Neuvěřitelně nepříjemný zážitek, ale zvládly jsme to!
Nicméně co naplat, nebyly jsme jediné, co asi přeslechly hlášení, proto jsme se odlepili od země až asi o hodinu později.
Drama tím proto pro nás nekončilo, autobusy v Londýně nám pravděpodobně všechny odjely a taxíky stojící 90 liber a řidiči těch taxíků nepodporující slevy ze zoufalosti nám daly taky pořádně zabrat. Naštěstí nás vzal jiný autobusák. Domů jsme dorazily kolem třetí ráno, úplně hotoví, ale s příjemným pocitem, že jsme to zvládly.
Super tipy na výleti díky ti :)
OdpovědětVymazat