Avšak ne vždy je tma černá a samota o jedné osobě. Když nemůžeš keckou vyšlápnout za hranice s baťůžkem plným jídla a hlavou plnou pozitivních písniček, tak se rozhlídni kolem a vnímej tu krásu, co máš celou dobu pod čumákem, ale jsi tak tupá, že si toho nevážíš.
Brighton.
Tomu tak bylo v říjnových dnech, když už chladno na čepici bylo a já si vzala v práci 3 dny volna, protože za mnou přijel můj brat! Tedy, on asi nepřijel úplně za mnou, ale spíš za tím, co nás mělo v sobotu čekat. K radosti jeho a aj té mé, měla v tom malém přímořském městě odehrát koncert svého života kapela jménem Young Guns. Nicméně jak to tak bývá, takováto akce nebývá v poledním žáru anglického slunce, ale za tmy a při hvězdičkách, v alkoholovém opojení a v dobré náladě. Proto jsme využili čas, který nám byl dán, k průzkumu Brightonu, jeho krásných pláží, dlouhého mola, zelených parčíků, a pár hezkých domečků. Byť je Brighton nádherný, po chvíli ani to molo nezaujme tou vší poblikávající radostí. My se proto v celku teplém počasí vydali podél pláže, hledajíc malé barevné domečky postavené při pláži. Dalo by se to pojmout jako malá plážová garáž. Hezká, malá a barevná. Aj si tam skoro dokáži představit bydlet. Jen kdyby to mělo okna. No nic.
Jak jsme se vzdalovali od mola, nekonečno se před námi otvíralo, a my ani z dálky nezahlédli kus civilizace, na tož abychom viděli barevný zástup budek. V čepici začalo se mi potit vlas po vlasu, k uzoufání mě bolely nožky, ale hrdost, kterou jsem nesla před bratrem, byla silnější, tak jsem nepípla. Po dlouhých 40 minutách chůze jsme se rozhodli boj vzdát, když jsme narazili na podobně dělané budky, jen ne na pláži, ale na rovné asfaltce. Po krátkém uvážení jsme beztak usoudili, že to děláme jen kvůli fotce, a že na to fotce se asfaltový povrch nikterak neprojeví, a i kdyby, tak můžeme hrdě a s přízvukem intelektuálů tvrdit, že písek měl zrovna odliv.
Po vyfocení kecek jsme se nechtěli trmácet už takovou štreku zpátky, přeci jen, jedna cesta bohatě stačila, víc písečné laguny se nám do vansek už nevešlo. Z vychytralostí, jež je našemu rodu pravděpodobně určena, jsme se putovně dostali na zastávku oznamující, že zde zastavuje pouze jeden bus. Plus pro nás, ten autobus nás měl dovést k molu, což byla víceméně naše startovní pozice, takže super zpráva. Ta horší, nevěděli jsme, kdy to má přijet. A co si budeme povídat, pěšky bychom tam byli asi rychleji, každopádně po nějakých těch dvaceti minutkách nás čtyřnohý vůz poháněn nespočet koňmi dovezl neskutečnou oklikou tam, kam jsme chtěli. Času pořád ještě nazbyt, tak jsme si ten Brighton prolezli skrz na skrz. Všechny ty památky jsme víceméně vynechali, jen z radosti naší potkali jsme pár veverek, tak z toho byla radost veliká. I baráky zdobené jak v Nothing Hillu mají, pár set fotek jsme tak vyfotili a na západ slunce k pláži už si to hnali. Když už se na nás ten soumrak mračil, museli jsme se pomalu přemístit k místu hudebních orgií. Cesta od mola trvala nám zas něco málo před půl hodiny, naprosto vyčerpaní jsme došli k místu činu a zas jsme stáli, neb jsme ve frontě zůstali stát. Každopádně netrvalo to dlouho a my už s pivem v ruce užívali si neuvěřitelně debilně zazvučený koncert, který stál za ty peníze!
Po koncertě jen tak tak stihli jsme poslední vlak do Londýna (protože prostě nikdo nepočítal s tím, že kapela takovéhoto typu bude mít zpoždění a že třeba aj něco přidá), což nám ubralo na úsměvu. Vzhledem k tomu, že nebydlím úplně v centru Londýna (cca 40 minut nočním busem z Liv. St./ tím denním asi tak 150 hodin), a brácha měl jet ve 2 ráno jet už na letiště, začal šílený boj o čas. Jeho věci byly uložené u mě a jeho oyster křičela "máš NULU, nikam se nehneš!" Po půlnoci člověk nemá šanci na Liverpool něco najít a kartu si dobít, proto jsme bráchovi dala veškeré své drobné libry, poslala jsem ho do mekáče a vyrazila autobusem směr domov, pro jeho věci. Celá ta hodina a půl byla velký adrenalin. Když jsme neseděla v autobuse a nebrečela zoufalstvím, že to nestihnu a nerozloučím se a nechám ho tam osamotě, tak jsem běžela a umírala, protože moje plíce nebyly zvyklé. A byť měl jet autobus v 1.08 ráno směr Liverpool, měl 10 minut zpoždění a moje napuchlé oči už neměly co brečet. Lidi mě v děsu a možná i lítosti pouštěli do autobusu první. A i přes sobotní večer a spoustu opilých lidí mačkající STOPku z čiré debility a vyblitého mozku, stihla jsem být na Liverpool v neuvěřitelných 1.55. Bráchu jsem zastihla, objala, rozloučila se a v 2.05 on vydal se směrem letiště. Drama, ale precizně zvládnuté!
Oxford.
Oxford, univerzitní město, toť asi přízvisko, pro které je tak známé. Ovšem jak krásné je! Na tento výlet vydala jsem se spolu s Pájou. Jak je libo tušiti, Ti kdo znají mou milovanou Páju, tak vědí, že její orientace je sice originální, ovšem jen hlupák by se jí řídil. Totiž, Pája k zorientování v prostoru a čase potřebuje nanejvýš modrou oblohu a slunce jasné. Byť její přesvědčivý tón značí naprostou profesionalitu a suverénnost, často její vedení končí ve slepé uličce, v zapadlé čtvrti, nebo nejlépe na poli bez známky civilizace. Vždy, když s Pájou mou milovanou někam jedu, kladu si na srdce, že už jí nesmím věřit, protože to bych byla doopravdy blbá blondýna, ale že musím věřit svému instinktu a vyhnout se tak motání v cizoprostoru.
Inu, co Vám budu co. Tak jsme šly podle Páji. Ona totiž stoprocentně ví! Tak jsme tedy šly blbě, ale to vlastně nevadilo, protože jsme si koupily bagetu a podpořily místního žebráka, co nám lhal do očí, že na telefon potřebuje! Věřím, že v tom teplém dni lehce se opil na náš účet. Každopádně, když už jsme chytly správný směr a vítr nás vedl k univerzitě, odlehčila se i nálada a my se začaly těšit, až uvidíme jídelnu a celkově 0,1% prostory, kde byl natáčen Harry Potter. Protože to se prostě za nějakých 10 liber vyplatí žejo. Hlavně když si fanda jako Franta!
Ale bylo to moc pěkný, to se zase musí nechat, pohlédnu na z toho úhlu architektonického, že by můj tatínek měl radost. Po asi půl hodině, co jsme teda už zase šly ven, jsme obhlídly ještě nějaký ten kostelík, místní kůlturu a pár obchodů s muzikou. Jejich ulice vonící starobou okouzlily mě, a já Oxfordem zas jednou okouzlena byla.
A zbytek zas někdy příště.
Jak jsme se vzdalovali od mola, nekonečno se před námi otvíralo, a my ani z dálky nezahlédli kus civilizace, na tož abychom viděli barevný zástup budek. V čepici začalo se mi potit vlas po vlasu, k uzoufání mě bolely nožky, ale hrdost, kterou jsem nesla před bratrem, byla silnější, tak jsem nepípla. Po dlouhých 40 minutách chůze jsme se rozhodli boj vzdát, když jsme narazili na podobně dělané budky, jen ne na pláži, ale na rovné asfaltce. Po krátkém uvážení jsme beztak usoudili, že to děláme jen kvůli fotce, a že na to fotce se asfaltový povrch nikterak neprojeví, a i kdyby, tak můžeme hrdě a s přízvukem intelektuálů tvrdit, že písek měl zrovna odliv.
Po vyfocení kecek jsme se nechtěli trmácet už takovou štreku zpátky, přeci jen, jedna cesta bohatě stačila, víc písečné laguny se nám do vansek už nevešlo. Z vychytralostí, jež je našemu rodu pravděpodobně určena, jsme se putovně dostali na zastávku oznamující, že zde zastavuje pouze jeden bus. Plus pro nás, ten autobus nás měl dovést k molu, což byla víceméně naše startovní pozice, takže super zpráva. Ta horší, nevěděli jsme, kdy to má přijet. A co si budeme povídat, pěšky bychom tam byli asi rychleji, každopádně po nějakých těch dvaceti minutkách nás čtyřnohý vůz poháněn nespočet koňmi dovezl neskutečnou oklikou tam, kam jsme chtěli. Času pořád ještě nazbyt, tak jsme si ten Brighton prolezli skrz na skrz. Všechny ty památky jsme víceméně vynechali, jen z radosti naší potkali jsme pár veverek, tak z toho byla radost veliká. I baráky zdobené jak v Nothing Hillu mají, pár set fotek jsme tak vyfotili a na západ slunce k pláži už si to hnali. Když už se na nás ten soumrak mračil, museli jsme se pomalu přemístit k místu hudebních orgií. Cesta od mola trvala nám zas něco málo před půl hodiny, naprosto vyčerpaní jsme došli k místu činu a zas jsme stáli, neb jsme ve frontě zůstali stát. Každopádně netrvalo to dlouho a my už s pivem v ruce užívali si neuvěřitelně debilně zazvučený koncert, který stál za ty peníze!
Po koncertě jen tak tak stihli jsme poslední vlak do Londýna (protože prostě nikdo nepočítal s tím, že kapela takovéhoto typu bude mít zpoždění a že třeba aj něco přidá), což nám ubralo na úsměvu. Vzhledem k tomu, že nebydlím úplně v centru Londýna (cca 40 minut nočním busem z Liv. St./ tím denním asi tak 150 hodin), a brácha měl jet ve 2 ráno jet už na letiště, začal šílený boj o čas. Jeho věci byly uložené u mě a jeho oyster křičela "máš NULU, nikam se nehneš!" Po půlnoci člověk nemá šanci na Liverpool něco najít a kartu si dobít, proto jsme bráchovi dala veškeré své drobné libry, poslala jsem ho do mekáče a vyrazila autobusem směr domov, pro jeho věci. Celá ta hodina a půl byla velký adrenalin. Když jsme neseděla v autobuse a nebrečela zoufalstvím, že to nestihnu a nerozloučím se a nechám ho tam osamotě, tak jsem běžela a umírala, protože moje plíce nebyly zvyklé. A byť měl jet autobus v 1.08 ráno směr Liverpool, měl 10 minut zpoždění a moje napuchlé oči už neměly co brečet. Lidi mě v děsu a možná i lítosti pouštěli do autobusu první. A i přes sobotní večer a spoustu opilých lidí mačkající STOPku z čiré debility a vyblitého mozku, stihla jsem být na Liverpool v neuvěřitelných 1.55. Bráchu jsem zastihla, objala, rozloučila se a v 2.05 on vydal se směrem letiště. Drama, ale precizně zvládnuté!
Oxford.
Oxford, univerzitní město, toť asi přízvisko, pro které je tak známé. Ovšem jak krásné je! Na tento výlet vydala jsem se spolu s Pájou. Jak je libo tušiti, Ti kdo znají mou milovanou Páju, tak vědí, že její orientace je sice originální, ovšem jen hlupák by se jí řídil. Totiž, Pája k zorientování v prostoru a čase potřebuje nanejvýš modrou oblohu a slunce jasné. Byť její přesvědčivý tón značí naprostou profesionalitu a suverénnost, často její vedení končí ve slepé uličce, v zapadlé čtvrti, nebo nejlépe na poli bez známky civilizace. Vždy, když s Pájou mou milovanou někam jedu, kladu si na srdce, že už jí nesmím věřit, protože to bych byla doopravdy blbá blondýna, ale že musím věřit svému instinktu a vyhnout se tak motání v cizoprostoru.
Inu, co Vám budu co. Tak jsme šly podle Páji. Ona totiž stoprocentně ví! Tak jsme tedy šly blbě, ale to vlastně nevadilo, protože jsme si koupily bagetu a podpořily místního žebráka, co nám lhal do očí, že na telefon potřebuje! Věřím, že v tom teplém dni lehce se opil na náš účet. Každopádně, když už jsme chytly správný směr a vítr nás vedl k univerzitě, odlehčila se i nálada a my se začaly těšit, až uvidíme jídelnu a celkově 0,1% prostory, kde byl natáčen Harry Potter. Protože to se prostě za nějakých 10 liber vyplatí žejo. Hlavně když si fanda jako Franta!
Ale bylo to moc pěkný, to se zase musí nechat, pohlédnu na z toho úhlu architektonického, že by můj tatínek měl radost. Po asi půl hodině, co jsme teda už zase šly ven, jsme obhlídly ještě nějaký ten kostelík, místní kůlturu a pár obchodů s muzikou. Jejich ulice vonící starobou okouzlily mě, a já Oxfordem zas jednou okouzlena byla.
A zbytek zas někdy příště.
