SKOTSKO, cesta první.

Je rozhodnuto, okusit cestování za hranice svého pohodlí, nasadit pohodlné kecky a vyrazit do neznáma. SAMA. Nebo alespoň sama na to cestování, ve Skotsku už mě očekává má nejdražší Katie, pro níž se Skotsko stalo druhým domovem, tak jako pro mě Londýn mou druhou tváří.

Pro začátek výletování, panika a neustálé vyhledávání počasí ve Skotsku (panebože, jaký to asi může být teplotní rozdíl?), přebalování od teplých svetrů (v květnu??) až po teplé mikiny a jarní bundu (bez čepice!). Naprostá panika, která s přibývajícími výlety nekončí, ale umocňuje se a dodává výletování šmrnc. Nakonec přeci jen usuzuju, že Angličané jsou přecitlivělý Europani, oblékám se lehce, s mikinou v ruce.
Po práci, ve večerních hodinách, mířím na Victoria station, což je opravdu príma místo plné autobusů a asi 40 zastávkami pro dané autobusy, takže panikařím po druhé, nenajdu bus a hlupákem budu.
Po zorientování v tom nacházím i trochu smysluplnosti, čekuju tabuli, ha EDINBURGH (který se, prosím vás, čte Edinbrááá), tak letím, s tou mou plnou baťožinou plnou nesmyslů, až na samotný konec té dlouhé station. S deseti minutami do dojezdu, pyšně si to stojím ve frontě k tomu luxusnímu autobusu. Oni tam mají snad i postele? No tybláho, za 15 liber, to je pecka!
A ještě dávali vodu.

Ale ne mně.

Protože stojím ve špatné frontě.

Jóó, ale tohle máte špatný autobus děvenko, vy musíte na druhý konec.

Jakože cože? asi 5 minut do odjezdu? Sbírám dech i důstojnost, otáčím to a rychle si to běžím zase zpátky, přes celou halu, cítím ty pohledy lidí, co už mě špikovaly pohledem předtím. 

Dobíhám, ač udýchaně, ale dobíhám snad už k tomu správnému autobusu.

Jedete to Edinburghu (jo, tenkrát jsem mu to nasolila ještě se špatnou výslovností :( )? 
Úsměv, pokývnutí a lichotka, jak mi to sluší (upocená, unavená, nenamalovaná, hotová šťabajzna), nasedám jako poslední pasažér (pomyšlení na místo u okénka se rozplynulo) a vyrážíme směr osmihodinovému dobrodružství, směr Skotsko!